Mnoho národních týmů, které budou bojovat za svou zemi na mistrovství světa 2015, vysílají pověřené delegace do Prahy nebo Ostravy, aby se podívaly na zázemí, ve kterém se budou jejich výběry pohybovat. Mezi nimi nechybí ani Švýcarsko, které přicestovalo v čele s hlavním trenérem Glenem Hanlonem.

Pro zkušeného lodivoda bude nadcházející mistrovství světa už jeho sedmé, nicméně poprvé se postaví za národní celek Švýcarska – předtím vedl Slovensko a také Bělorusko na domácím šampionátu při jeho impozantním vystoupení ve strhující loňské čtvrtfinálové bitvě s favorizovanými Švédy. Přestože tým Tre Konor nakonec přece jen zvítězil, výkon Bělorusů se pevně vryl do pamětí hokejových fanoušků.

Hanlon mimo jiné vedl i celek Washington Capitals, čímž navázal na svou čtrnáctiletou kariéru v zámořské NHL; postupně chytal za týmy Vancouver Canucks, St. Louis Blues, New York Rangers a Detroit Red Wings.

Populární kouč byl po prohlídce O2 Arény v Praze spokojen se šatnou, která bude pro turnaj jeho svěřencům náležet, ale obzvláště ho potěšila krátká vzdálenost mezi hotelem a arénou. “V době šampionátu by mělo být krásné počasí, tak budu moci chodit pěšky,” prohlásil.

Samozřejmě se ale více těší na samotný šampionát, který bude Česká republika pořádat. Předpokládá, že turnaj bude skvělý pro všechny fanoušky, jak pro ty domácí, tak pro ty, kteří si najdou cestu na pražské či ostravské zápasy.

“Skutečnost, že Česká republika leží v srdci Evropy, bude hrát do karet i ostatním národům, které budou chtít podpořit svůj tým. Je to navíc země se skvělou hokejovou tradicí a spoustou vynikajících fanoušků. Myslím, že půjde o skvělý šampionát.”

“Tým pořádající země má pochopitelně ztíženou situaci. Vždyť před Švédy, kteří vyhráli domácí mistrovství před dvěma lety, se to po dvacet šampionátů nikomu nepodařilo. Myslím si, že Češi mají spoustu zkušených hráčů, kteří jsou na podobný tlak zvyklí a jako obvykle budou bojovat o jednu z medailí.”

Jak vzpomínáte na dva šampionáty, při nichž jste vedl tým hostitelské země?

Když se ohlédnu zpátky, líbí se mi jeden výsledek, kterého jsme dosáhli. Ten druhý ne. Na loňském šampionátu jsem čerpal zkušenosti nabrané ze slovenského týmu, kdy jsem připustil, aby mě všechen ten tlak změnil v někoho, kým nejsem. Proto jsem si před běloruským mistrovstvím světa dal předsevzetí, že ať se stane cokoli, budu sám sebou a budu si možnosti trénovat domácí celek užívat. To mi, dle mého názoru, dovolilo dělat lepší rozhodnutí a být lepším trenérem.

Nyní stojíte na střídačce švýcarského týmu. Musel jste udělat nějaké změny oproti vašemu působení na Slovensku nebo v Bělorusku?

Strávil jsem u slovenského nároďáku jen jeden rok, a to v době, kdy byl tým prakticky už vybraný – většinu tvořili hráči, kteří v roce 2002 vybojovali zlaté medaile. V Bělorusku zase není tak široká základna hráčů aspirující o místo v národním týmu, takže nemáte tolik na výběr. To je rozdíl oproti Švýcarsku, kterého si cením – můžeme zvažovat nominace z více hráčů. Existují také nějaké kulturní odlišnosti mezi zeměmi. Jak se stravují nebo jak cestují, ale to už takový rozdíl není. Hokej je stále hokej, hráči jsou hráči a vy se zkrátka snažíte, aby hráli tím správným systémem.

Pokud se nepletu, většina z vašich kandidátů na nominace hraje ve švýcarské lize. Máte čas sledovat i jiné soutěže?

Je to tak. Nemáme žádného hráče v KHL a jen pár ve švédské Elitserien. Kevin Fiala, který hrál na loňském juniorském mistrovství světa, je členem týmu HV71 a Dean Kukan hraje v Lulee. Máme také 10 hráčů v NHL a další dva v AHL.

Ale o hráčích ze zámoří budete vědět, zda budou k dispozici, až krátce před turnajem.

To celou situaci ztěžuje, ale už jsem se naučil vybrat svůj tým bez nich. Když budou k dispozici, bude to pro nás něco jako bonus. Takže stavíme tým z hráčů, o nichž víme, že s nimi můžeme počítat na 100 %. Teď nikdo nemůže tušit, zda Calgary nebo New Jersey budou bojovat v play-off (v těchto týmech hrají gólman Jonas Hiller a útočník Damien Brunner).

Zmínil jste určitá omezení, která jste měl u slovenského či běloruského týmu. A nyní vedete celek, který před dvěma lety vybojoval stříbrné medaile.

Tým je hodně šikovný a rychlý. Švýcaři jsou vždycky na hraně účasti mezi nejlepšími týmy. Loni skončili na desátém místě, ale předloni byli druzí. Například Češi nebo Finové nemají o tolik hráčů více než Švýcaři, neutrácejí tolik peněz, a přesto se vždycky probojují do závěrečné části o medaile. Nezáleží na tom, jaké hráče s sebou mají, ale vždycky si sednou a dohromady vytvoří tým. Snažím se, abychom se propracovali do téhle skupiny, aby nezáleželo, kolik hráčů z NHL přijede. Minulý rok měli Finové spoustu hráčů z jejich soutěže – myslím, že měli jen Olliho Jokinena a gólmana Pekku Rinneho z NHL – a skončili druzí. Tak takhle bychom se my chtěli prezentovat.

Mluvil jste o změnách v rámci země od země. Co ale změny týkající se přechodu ze zámořského na evropský hokej?

Byla to větší změna, než jsem čekal. Myslel jsem, že už jsem pochopil hru na větším hřišti, ale přišly změny ohledně velikosti útočných pásem, a je to rázem opravdu jiná hra než v Severní Americe. A pak jsou samozřejmě ty odlišnosti země od země. Líbí se mi to, že když přijedu sem do České republiky, hraje se tu určitým stylem, v Německu trochu jinak a ve Švédsku ještě jinak. Musel jsem si na to zvyknout, ale už jsem tu určitou dobu, takže jsem s tím sžitý více než s hokejem v zámoří. Když ráno vstanu, jako první zkontroluju výsledky z evropských soutěží než z NHL.

To zní, jako kdybyste byl v Evropě už značně zabydlený. Napadají vás někdy myšlenky o návratu do NHL?

Ne, to ne. Jsem opravdu šťastný, kde jsem teď. Je mi 57 let, moje rodina je tu se mnou, můj syn je v sedmé třídě a už se mnou procestoval celý svět… Myslím, že prostě přijde čas ve vašem životě, kdy přestanete přemýšlet o vaší další cestě, ale uvědomíte si, co máte a dokážete to ocenit. Miluji svoji práci, kterou právě teď dělám, a jsem šťastný, že mohu pracovat s hráči, se kterými pracuju. Necítím žádnou touhu vrátit se zpět za moře.