Za zmínku stojí jistě také šampionát v roce 2000, kde ruský Dream team totálně vyhořel. Nesourodá směsice hvězd z NHL hrajících bez formy, špatných výkonů obou brankářů a uraženost nevytěžovaných hráčů domácí soutěže způsobila, že nebýt šťastné souhry okolností v základní skupině, Rusové by dokonce nepostoupili ani do osmifinálové skupiny a místo toho by je čekal pouze boj ve skupině o udržení. Rusové tehdy nestačili například na Švýcarsko, USA, Lotyšsko i Bělorusko. Na turnaj budou jistě rádi vzpomínat čeští hokejisté, kteří udělali druhý krůček na cestě ke zaltému hattricku.

Zklamání provázelo pořadatelské výběry také na švédsko-finských šampionátech v letech 2002 a 2003. V tom prvním působila švédská mašina téměř neporazitelně. Švédové sice v osmifinálové skupině senzačně klopýtli se Slováky, jinak ale vybojovali první místo a pro čtvrtfinále měli snadného soupeře v podobě Německa. Souboj zvládli a v semifinále šli na své „neoblíbené“ Slováky. Vedli 2:0 a zápasu jednoznačně dominovali. Jenže hosté po trefách Országha a Šatana vybojovali prodloužení. V něm předvedl několik úchvatných zákroků brankář Jan Lašák, který nevídaným způsobem zlikvidoval třeba šanci Johanssona a neprůstřelný byl i v nájezdech. Slováci se posléze stali mistry světa a na domácí výběr zbyl po senzačním obratu v zápase o třetí místo pouze bronz.

O rok později se opět na vrchol měla vydrápat finská mašina. Věčně stříbrný tým předtím skončil druhý v letech 1998, 1999 i 2001, a to se v proslulé Hartwall Areně mělo změnit. Tým posílený o velké hvězdu typu Selänneho, Koiva či Jokinena ovšem v průběhu turnaje klopýtal. Ve skupině nestačil na Česko, od Slováků dokonce schytal pětibrankový příděl. A tak ho už ve čtvrtfinále čekalo velké derby proti Švédsku. Finové spláceli odpustky, vedli 5:1 a vyprodaná Hartwall areně propadala v předčasnou euforii. To, co se totiž následně stalo, asi zřejmě ještě finští pamětníci následného krachu jen tak z hlavy nevymažou. Jönsson, Forsberg a Höglund snížili ještě do druhé přestávky na rozdíl jediné branky a vyděšené publikum pak v závěrečném dějství dorazili svým druhým gólem Forsberg a vítěznou brankou necelých pět minut před koncem Axelsson. Zkoprnělí Finové přihlíželi jednomu z nejgeniálnějších obratů novodobé hokejové historie.

Rok 2004 dostala možnost pořádat turnaj Česká republika. Také jí se sjely do Prahy hvězdy z NHL včetně Jaromíra Jágra. Pod vedením Slavomíra Lenera se dal dohromady tým, který budil obrovský respekt. V základní skupině si počínal suverénně. Po snadných výhrách nad Lotyšskem, Kazachstánem i Německem vstupoval do osmifinálové skupiny bez ztráty bodu. Tam se sice natrápil na výhry proti Švýcarsku a Rakousku, proti Kanadě ovšem exceloval a vyprovodil Javorové listy po vítězství 6:1. Jenže přišlo čtvrtfinále a ztráta vyhraného zápasu se Spojenými státy americkými. Češi vedli 2:0 a od druhé třetiny byli lepší. Jenže stačily dvě nepozornosti v obraně a bylo vyrovnáno. Prodloužení nerozhodlo a přišly na řadu samostatné nájezdy. V nich se českým střelcům vůbec nevedlo, a když na druhé straně uspěl v páté sérii obránce Roach, bylo hotovo. Domácí tým ani v srdci hokejové Evropy prokletí nezlomil.

O tři roky později přišel na pořad dne ruský reparát. Dvě nové haly Chodynka a Mytišči už tentokrát viděly o poznání kompaktnější ruský celek, který právem vyhlašoval ambice na zlato. Malkin, Kovalčuk, Ovečkin – to všechno byly trumfy Vjačeslava Bykova pro domácí šampionát. Navíc se Rusům povedlo dát dohromady mix hráčů z NHL i domácí soutěže, který úvodní fází turnaje proplouval velmi snadno. Po sedmi výhrách v řadě (včetně čtvrtfinálové proti výběru ČR 4:0) ale zase přišlo klopýtnutí. Experti semifinálových zápasů z Finska si to tentokrát nasměrovali do souboje o zlato přes domácí tým. Po nerozhodné první třetině 1:1 se čekalo na gól až do prodloužení. Nepřehledné situace na ruském brankovišti využil Mikko Koivu a odpálil další zlatý sen domácího výběru. Na smutné Rusy pak zbyl jen bronz.

Uběhlo dvanáct měsíců a šampionát se stěhoval do Kanady. Ta hostila mistrovství světa vůbec poprvé v historii. Dříve bývalo zvykem, že kanadské týmy se tohoto turnaje účastnily pouze z povinnosti, už poslední roky ale naznačily jakýsi obrat v nominacích pro mistrovství světa. Na vlastní půdě se Kanadě povedlo sestavit opravdu vynikající mužstvo. Nechyběli Spezza, St. Louis, Doan, Nash, Heatley. Zkrátka a dobře všechny dostupné hvězdy tehdy přislíbily účast. Javorové listy dokonale využily také užšího kluziště a před finálovým soubojem s Ruskem se natrápily pouze v semifinále, kde však nakonec přetlačili Švédsko po ohromné bitvě 5:4. Po polovině finálového zápasu vedli navíc 4:2 a všechno směřovalo k tomu, že domácí tým konečně dokáže na svém ledě triumfovat. Těreščenko a Kovalčuk ovšem dostali mohutně finišující Rusy do prodloužení, kde využil přesilovku právě Kovalčuk a rozhodl tím o zlatu pro Rusko po patnácti letech. Pořadatelské trápení naopak nemělo brát koncí.

Než přišel rok 2013 a společný šampionát Švédů a Finů. Tentokrát měly pořádající země hned dvě možnosti, jak uspět. Byl to podivuhodný turnaj. Favorité typu Kanady, Ruska i České republiky tentokrát skončili daleko před medailovými branami, naopak Švýcaři vybojovali cenný kov poprvé od roku 1953. Obě domácí mužstva se prokousala až do semifinále. Velké starosti měli zejména Švédové, kteří ve čtvrtfinále odráželi nápor Kanady, otočili čtvrtfinále, v němž prohrávali a ve čtvrté sérii samostatných nájezdů Pettersonem rozhodli. Pak se Tre Kronor a Suomi utkali v semifinále. Hrálo se v Globenu a hostitelé zvítězili 3:0. S vidinou finálového souboje proti Švýcarsku tu byla další obrovská šance jak vybojovat sladké domácí zlato. A povedlo se. Švédové výrazně posílení o hráče z NHL, kteří dorazili v průběhu turnaje, dokázali porazit hokejisty helvétského kříže 5:1 a po dlouhých sedmadvaceti letech se mohl pořadatelský tým radovat ze světového zlata. Povede se letos podobný příběh České republice?