Já si myslím, že tým bude poskládaný z hráčů, kteří už jsou protřelí nároďákem. Mistrovství v Praze je totiž úplně něco jiného. Hráči musí být daleko více odolnější hlavně v momentech, kdy se nedaří. Já jsem to jako hráč zažil dvakrát – v roce 1978 a 1985. My jsme tehdy bydleli v Průhonicích a byl absolutní zákaz čtení jakýchkoliv novin, protože nás dost kritizovali novináři a psychiku to potom strašně narušovalo. Po porážce 1:5 od Rusů v roce 1985 nás noviny například totálně rozcupovaly. Právě proto si myslím, že přijedou hráči zkušení a protřelí, kteří se s takovým tlakem vyrovnají.

Zachránili jsme Tichonova

Pokuste se srovnat očekávání na tým před mistrovstvím 1985 a očekávání před letošním šampionátem.

U nás se očekávalo to, že budeme nejhůře druzí. Jakékoliv jiné umístění veřejnost nebrala. V roce 1978 nám totiž titul unikl pouze o jediný gól a v roce 1985 jsme už na Rusáky dlouhodobě měli. Nakonec jsme měli trošku štěstí a vyšlo to.

Jak hodně jste přizpůsobovali hru Rusům a jejich legendární pětce?

S trenéry Bukačem a Neveselým jsme měli pohovory po jednotlivých pětkách. Každá lajna, která tam šla, věděla, na kterou ruskou pětku bude konkrétně hrát. Díky striktní taktice se nám potom podařilo i tu ruskou pětku, která byla tehdy nejlepší lajnou na světě, v zápase porazit. Všichni hráči plnili do puntíku důležité pokyny. Hlavní klíčem k úspěchu bylo nehrát oslabení. V rozhodujícím zápase s Rusy v roce 1985 jsme měli jedno oslabení, a to kvůli špatnému střídání.

Dařilo se vám Rusy stíhat i fyzicky? Hráči pod Tichonovem byli známí tím, že bez únavy po ledě létali třeba dvě minuty v kuse.

To byl samozřejmě základ toho, že jsme s nimi hráli vyrovnané utkání, protože my jsme trénovali jak diví. Byli pověření lidé, kteří nám po trénincích dávali ještě speciální dávky. Potom jsme také měli neskutečně náročné letní přípravy. Byli jsme například na Zadově a tam jsme běhali sjezdovku o délce 1110 m do kopce čtyřikrát za sebou. Bukač byl ještě navíc tak chytrý, že prvním pěti dával speciální odměny, jako třeba tenisky světových značek. Dřeli jsme, ale potom jsme zjistili, že můžeme, stejně jako Rusové, přehrávat většinu mužstev jenom kondicí. Nejtěžší ale byly první zápasy, kdy měli všichni ještě dost sil a přehrát třeba i východní Němce nebyla vůbec hračka. S postupujícími zápasy jsme ale my a Rusové byli kondičně úplně někde jinde, a proto jsme také měli takové úspěchy.

Kdo byl pro vás byl jako pro útočníka nejnepříjemnější obránce?

Fetisov (bez přemýšlení). Fetisov ještě spolu s Kasatnovem mě neměli moc rádi. Já jsem totiž občas někde upadl a oni chodili ven. Na oplátku mě potom řezali na potkání.

Kromě Sovětského svazu byla pro vás asi největším soupeřem Kanada, v čem bylo těžké proti ní hrát?

My jsme s nimi měli vždycky velké problémy, protože jako národní mužstvo jsme neměli moc možnost tehdy v Kanadě hrát. Oni se totiž, i dnes, sejdou klidně hodinu před zápasem a hrajou pořád stejně. Nepotřebují kombinovat, nahazují puky a vytvářeji ten neskutečný tlak. Hráli dřív navíc hodně tvrdě, někdy byli až zákeřní a rozhodčí to nechtěli moc trestat, protože kdyby někdo Kanadu poškodil, tak oni se klidně urazí a už do Evropy nepřijedou. Chyběl nám ale hlavně ten kontakt s nimi, protože s Rusy jsme hráli třeba desetkrát za sezonu.

Po zápase s Kanadou, kdy bylo rozhodnuto o vašem titulu, jste si vyměnil s jendím ze soupeřů dres, to bylo tehdy zvykem?

Ten dres mám pořád ve své síni slávy a už ani nevím, co to bylo za hráče (směje se). Napadlo mě to tehdy nějak spontánně a byli jsme za to se spoluhráči, kteří si dresy taktéž vyměnili, neuvěřitelně pranýřovaní. Bohužel to byla tehdy těžká komunistická doba a byla to od nás velká odvaha. Mě to tehdy napadlo jako prvního, protože jsme si to mohl dovolit – končil jsem v reprezentaci a odjížděl hrát do Švýcarska. Tak jsem si prostě sudnal dres a vyměnil ho. Měli jsme za to potom dostat nějakou pokutu, ale protože jsme byli mistři světa, tak nám to bylo odpuštěno.

Po zápase vám přišel popřát i sovětský kouč Tichonov, čekali jste to?

Byl jeden z prvních, kdo za námi po zápase přišel a musím říci, že měl hroznou radost, že jsme to vyhráli my. On by měl totiž doma daleko větší problém, kdyby to vyhrála Kanada. Byl sice nerad, že skončili třetí a my první, ale pro něj to bylo pořád mnohem přijatelnější než vítězství Kanady. Takže Tichonov fandil nám a po zápase nám všem podal ruku.

My a oni

Jak hodně žila Praha v roce 1985 hokejem? Byla to hokejová horečka v pravém slova smyslu?

To bylo opět něco neskutečného. My jsme Prahou z Průhonich projížděli jako nůž máslem, před námi jezdili policisté s houkačkou. Všichni na nás mávali, auta uhybala na stranu a lidé troubili. A potom ta atmosfére v hale, když vidíte, jak vám všichni fandí, to prostě dává křídla.

Zdá se ale, že jakmile se nedaří, všechno se kompletně obrátí...

To je přesně nátura Čechů. Když se něco daří, tak to jsme my a když se nedaří, tak jsou to oni. Tuhle myšlenku pronesl po oslavách titulu v roce 1985 herec Miroslav Horníček, který seděl na každém našem zápase a fandil. To je ale podobné v jakémkoliv sportu – teď ve fotbale například „my“ hrajeme skvěle.

Během šampionátu jste drželi i určité embargo a nebavili se s novináři, jak to vzniklo?

To jsme vymysleli spolu s Dariem Rusňákem (kapitán ČSR, pozn.). I když jsme noviny nesměli číst, tak jsme si je stejně vždycky nějak sehnali a věděli jsme, že novináři na nás nenechali niť suchou. Den před rozhodujícím zápasem s Rusy nás napadla ta spásná myšlenka, že kdybychom náhodou (tomu nikdo nevěřil) vyhráli, tak novinářům neřekneme ani slovo. Skutečně jsme pak zvítězili a z naší strany nebyly žádné ohlasy. Já jsem dokonce mojí lámanou němčinou tehdy dával rozhovor Švýcarům a přišel tam náš novinář a já jsem mu řekl, ať okamžitě odejde. On se ale nenechal, šel za námi a já jsem do něj normálně strčil. Museli jsme se pak za to sice novinářům omluvit, ale splnilo to svůj účel.

Vidíte to dneska ze svojí perspektivy, kdy působíte v trošku novinářské pozici, jinak?

Jinak to nevidím. Dnes je vztah všech lidí, kteří se motají kolem hokeje, úplně jiný a otevřenější. Za nás novináří záviděli, že můžeme jezdit do zahraničí, že vyděláváme nějaké peníze a byla tam od nich cítit zášť. Teď už to ale tak není, hráči jsou daleko více komunikativní a z obou stran je to vstřícnější.

Vnoučata bez ledu

Říkáte, že kanadský styl hokeje se nemění. Jak se za těch 30 let změnil styl českého hokeje?

My se samozřejmě přizpůsobujeme vývoji pravidel, tomu se podstupuje taktika. Já si ale myslím, že hráči dnes na tom nejsou tak technicky dobře. Za nás to bývali většinou takové hračičky. Teď je rychlost taková, že nemůžete udělat chybu, tak to každý radši vyhodí ze třetiny. Takže ten hokej byl daleko pohlednější než teď. Když kometuju, tak ani nevím, co tam mám říkat, ale potom se podívám na NHL a je to úplně samé. Takže to není jenom u nás.

Plánujete zůstat dál v televizi jako hokejový expert?

To záleží hlavně na lidech v České televizi a na divácích, jestli budou ochotní mě poslouchat. Ota Černý a Robert Záruba říkají, že mám u diváků dva protipóly. Jedna část mě miluje, protože bude u hokeje alespoň nějaká sranda a druhá část mě nenávidí, protože tam plácám nesmysly (směje se). Nezavděčíte se ale nikdy všem. Samozřejmě jsem tam ale rád, protože mě to baví. Přijedu do Litvínova, kde jsou všichni z mužstva bývalí spoluhráči, takže si tam s nimi dám panáčka a jdeme komentovat.

Jak vás změnilo povolání komentátora a hokejového experta?

Mě v 60 let letech nemůže už nic moc změnit, ale naučil jsem se určitě mluvit více spisovně. Ze začátku jsem byl hodně kritizován hlavně Otou Černým, že moje výslovnost a gramatika není na takové úrovni, kde by měla být.

Hokejové cíle máte asi všechny splněné, co ty životní?

Za chvíli budu spokojený důchodce a mám čtyři vnoučata, která všechna sportují. Takže se na ně chodím koukat a jsem rád, že všichni něco dělají a jsou zdraví.

Nějaký váš následovník na ledě...?

Mám tři vnučky a jednoho vnuka, který hraje dobře fotbal. Takže na ledě nebude žádný nový Richter... to bych si ho musel ještě udělat (směje se).