Nicméně, fyzická kondice je jen oním jedním dílkem. Voráček zdůrazňuje, že ho na cestě při přerodu z talentovaného, ale nevyrovnaného mladíka k jednomu z top forvardů v NHL ovlivnilo více věcí. Nabral zkušenosti, začal se zaobírat detaily a správným přístupem ke hře. To je rozdíl mezi tehdejším a nynějším Voráčkem.

Po prvním kempu v týmu Flyers pod vedením Petera Lavioletta byl Voráček nabádán, aby více střílel. Prakticky vždy, kdy to bude možné. Trvalo mu ale chvíli, než našel potřebnou sebedůvěru a zjistil, že tahle rada prostě funguje. Voráček také těží ze získaných cenných zkušeností:

• Jaromír Jágr a jiní zkušení hráči ho vedli a radili mu v průběhu jeho první sezóny v dresu Philadelphie.
• Možnost být členem první přesilovkové pětky. Úspěch se sice nedostavil okamžitě, ale Laviolette a Joe Mullen mu věřili a podrželi ho, než si se svými spoluhráči na sebe zvykli. 
• Šance posouvat se sestavou Flyers až do elitní formace poté, co Jágr odešel, a zahrát si s elitním ofenzivním talentem Claudem Girouxem (finalistou pro ocenění Hart Trophy 2014 pro nejužitečnějšího hráče NHL). Nyní už je mezi nimi rovnocenné partnerství a jeden druhému pomáhají ve zlepšování produktivity.

 
Voráček měl všechny důvody více se zaměřit na to, aby zůstal v kondici, když se stal členem týmu Flyers. Přesto se to trochu po výluce v roce 2012 trochu zvrtlo. Český útočník žertoval, že si možná až příliš užíval maminčiny kuchyně, když hrál za pražského Lva. Nyní už býval Voráčkův spoluhráč Scott Hartnell, který také nebyl po výluce v ideální formě, dokonce sebe a Voráčka označil za tehdejší kandidáty pro odtučňovací tábor.

Tyto obavy samozřejmě zmizely, když Voráček zabral a ve 48 zápasech v sezóně 2012/2013 vstřelil 22 gólů, nasbíral celkem 46 bodů a měl úspěšnost střelby na úrovni 17 %.

V minulé sezóně se Letcům vůbec nepodařil start do sezóny. Téměř nevyhrávali a za prvních 15 zápasů vstřelili jen 22 branek. Pozornost expertů i fanoušků byla upřená na to, že Giroux stále na svou první trefu čekal. Jenže Voráčkovi se vedlo jen o málo lépe – dal jedinou branku a celkově za zmiňovaných 15 utkání nasbíral jen 4 kanadské body.

Voráček ale nebyl na startu sezóny 2013/2014 úplně zdravý. Na to se často a lehce zapomíná. V přípravě si poranil záda, když si je narazil o konstrukci branky. Přestože byl viditelně těmito obtížemi limitován, v žádném případě je nepoužíval jako výmluvu nebo omluvu.

Jakmile se Giroux s Voráčkem konečně rozjeli, začaly fungovat i Letci. Ve zbylých 67 zápasech v základní části se Voráček radoval z 22 gólů a 36 asistencí. S 58 body se jeho průměr na zápas vyšplhal na 0.865 bodu na utkání. V průběhu prvního kola play-off proti týmu Rangers byl jedním z mála hráčů Philadelhia, kteří uměli najít recept na pevnou obranu New Yorku a vytvořit si nějakou šanci.

Přestože je Voráček samozřejmě potěšený svými výkony z úvodu letošní sezóny, jeho myšlenky se neubírají směrem k zisku Art Ross Trophy pro nejlepšího střelce NHL, ale na úspěch týmu.

„Chci prostě vyhrávat,“ řekl Voráček krátce po zápase, kdy s Letci porazil svůj bývalý klub Columbus Blue Jackets. „Nesleduji své statistiky. Ani nikoho jiného. Jsem zkrátka soustředění na to, abychom hráli pořád tak, jak jsme dokázali, že umíme.“

Ze stejného důvodu Voráček odmítá i myšlenky na případnou nominaci pro domácí mistrovství světa 2015 v Praze a v Ostravě.

„Je to až za pět nebo šest měsíců. Uvidíme, jak co bude. Šampionát se příliš v budoucnu a nepřemýšlím teď o něm,“ uvedl. „Budu raději, když budeme mít s týmem stále šanci na zisk Stanley Cupu.“

Nicméně si Voráček cení každé reprezentační zkušenosti a je pyšný, že může hrát za svou zemi. Pochopitelně nejraději vzpomíná na německý šampionát v roce 2010, kde Češi získali zlaté medaile.

„Měli jsme skvělou partu v kabině,“ vzpomíná Voráček. „Musí při vás stát i špetka štěstí, abyste na takových turnajích vyhráli. V roce 2010 se nám to podařilo, když jsme ze čtvrtfinále postoupili díky výhře po nájezdech. V semifinále jsme narazili na Dream Team Ruska a porazili ho 2:1. Nikdo od nás nic takového nečekal. Jak říkám, musíte mít i tu potřebnou trochu štěstí.“

Voráček si rovněž pamatuje na šampionát 2004. To Česká republika naposledy hostila klání nejlepších týmů světa. Českému forvardovi tehdy bylo 14 let a hrál v juniorce Kladna. Stejně jako většina Čechů, i on sledoval šampionát s velikým zájmem.

„Každý v republice to sledoval. Lístky byly pryč za tři hodiny. Česká republika je prostě hokejovou zemí. Je vždy skvělé sledovat národní tým, jak se bije za zemi,“ pokračuje Voráček.

Ve zmiňovaném roce 2004 sice Češi postoupili do vyřazovacích bojů s impozantním skóre 5 výher a žádné prohry, ale skončili už ve čtvrtfinále, když vypadli po samostatných nájezdech s týmem USA. Podle Voráčka bude velice těžké, aby se podařilo postavit podobně silný a osobitý tým, jakým se Češi pyšnili v polovině 90. let a na začátku nového tisíciletí.

V tomto období válela za Českou republiku generace hráčů narozených na konci 60. let a v polovině 70. Jmenujme například Jágra, Dominika Haška, Františka a Tomáše Kaberlovy, Patrika Eliáše, Jiřího Dopitu a další. Stále se s nimi muselo počítat v boji o zlato. Na to Češi dosáhli v letech 1996, 1999, 2000 a 2001. Největším úspěchem ale stejně zůstává naganské zlato z roku 1998 – první olympiády, které se účastnili i hráči z NHL.

„Tehdy se sešla neuvěřitelná generace,“ vysvětluje Voráček. „Nemyslím, že se to ještě takhle někdy sejde, ale když se sešlo všechno, jak mělo, dokázali jsme vyhrávat i potom. V letech 2005 a 2010 jsme byli mistry světa.“

Útočník také ví, že nadšení, které mistrovství světa do jeho země přineslo v roce 2004, může být dokonce teď ještě překonáno. Čeští fanoušci jsou známí pro svou neutuchající podporu, ale zároveň i velká očekávání.

„Pro Čechy je mistrovství světa vrcholem sezóny,“ přikyvuje Voráček. „Na český nároďák bude vyvíjen velký tlak, když budou hrát na domácím pražském kluzišti. Ale bude to neuvěřitelné.“